Protože děláme atletiku a k běhání máme tedy velice blízko, nemohli jsme nevyzkoušet canicross. Je to běh se psem, kdy pes v postroji je speciální šňůrou s amortizérem připoután k opasku psovoda. Pokud to psa baví a umí táhnout (a psovod je dostatečně zdatný :-)), je rychlost takového běhu velmi vysoká. Variantě na sněhu (psovod na běžkách) se říká skijoring. Níže si můžete přečíst zážitky z různých závodů, seřazené od nejčerstvějších :-) Pokud někde není zmíněno umístění, najdete je v sekci Závody.
Jako loni jsme se i letos vypravili na canicross do Děčína. Já jsem trochu zuřil, protože jsme přijeli docela pozdě a skoro jsme si ani nestihli projít trať (měřila asi 1,8 km). Startovalo se v půlminutových intervalech a měl jsem vybíhat osmý ze třinácti. Přestože od skijoringu v únoru jsme na žádném závodě nebyli ani jsme netrénovali, Kendy hned pochopil, že poběžíme. Před startem začal štěkat a po zařazení na čáru na mě koukal, kdy už jako vyběhnu. Vyrazili jsme docela rychle a záhy jsme vběhli do lesa, potom přes silnici (pořadatelé ji hlídali), pak na paseku a tam jsem zahlédl závodníka, který startoval přede mnou. I se psem nám uhnuli z cesty, tak jsem poděkoval a běžel dál k prudké zatáčce, po které následoval docela dlouhý mírný seběh dolů. Po delší chvíli jsem uviděl další tým před námi. Podařilo se nám ho předběhnout. To už jsme byli na dlouhé rovince, která se stáčela mírně doprava. Na jejím konci stáli další pořadatelé, kteří ukazovali směr. Po zatočení do kopce se před námi objevily další dva týmy. Při předbíhání jeden ze psů na Kenďu vyjel, ale Kendy si ho nevšímal, uskočil a letěl dál do prudšího kopce. Na konci jsme běželi přes parkoviště, potom bránou do areálu hotelu, kde už u rybníka byla cílová rovinka. Po doběhu jsem Kendyho namočil a šel jsem se dívat, až přiběhne Péťa. Potom jsme šli spolu psy pořádně namočit a pohrát si s nima.
Závod mě moc bavil, Kendy skoro celou dobu moc pěkně táhnul a pořadatelé měli trať přehledně značenou.
Patricie
Era před startem děsně vyváděla, že už chce běžet. Vybíhaly jsme půl minuty za Dominikem. Táta mi na startu pomáhal Eru přidržet, a po startu se držel šňůry a běžel kousíček se mnou. Ale já jsem mu řekla, ať tu šňůru pustí a nebrzdí mě. Pak už jsme běžely samy. Cesta vedla hlavně lesem a Era hezky táhla. Ke konci jsme se blížily k týmu, který vybíhal ještě před Dominikem, a podařilo se nám dostat se před něj. Pár desítek metrů před cílem mě Era zase chtěla vtáhnout do rybníka, ale já jsem s tím počítala a přitáhla jsem si ji zpátky a navedla do cíle. I na konci krásně táhla. V cíli Era honem běžela do rybníka se vykoupat :-)
Moc jsme si to s Erou užily.
2009
Svatováclavské psí ježdění Mladá Boleslav 28. 9.
Dominik
V dospělé kategorii pro příchozí se sešlo šest týmů. Startovalo se intervalově po minutě. Před náma postupně vyběhli tři závodníci a Kendy pořád štěkal, protože se nemohl dočkat. Po startu vyrazil hodně rychle, tak jsem se víc opřel do sedáku, abych ho trochu zpomalil. Museli jsme běžet přes lávku a při procházení trati jsme přešli potok přes jinou, která byla blíž, ale pak jsme zjistili, že trať vede přes tu vzdálenější. Kendy si ale pamatoval, jak jsme šli předtím, a chtěl běžet po první lávce. Nasměroval jsem ho, aby běžel ještě dál rovně až na druhou. Tam chtěl zase běžet rovně a nechtěl zatočit, ale povedlo se to. Za lávkou byl velký altánek a tam bylo třetí místo, kde jsme se museli trochu přetahovat. Kendy je naštěstí dobře ovladatelný a vždycky rychle pochopí, kam má běžet. Vraceli jsme se po druhém břehu potoka a po asi sedmi stech metrech nás čekal prudký kopec. V kopci se nám podařilo předběhnout dva týmy, které startovaly před náma. Kendy táhnul hezky i po vyběhnutí kopce. Nahoře se trať po chvíli obracela a my jsme běželi směrem k prudké zatáčce z kopce po serpentinách do cíle. V serpentinách jsem běžel trochu pomaleji, abych neupadnul. Před cílem trať sice pořád byla z kopce, ale už bez zatáček, tak jsme to mohli pustit. Doběhli jsme v čase 6:41. Po doběhu jsem Kenďu šel namočit do potoka, pak jsem se šel dívat, až doběhne Péťa, a pak jsme šli spolu zase namočit psy. Byl to moc pěknej závod.
Patricie
Po příjezdu na místo jsme si prošli trať. Byl tam jeden docela prudký kopec a do cíle se zase běželo z kopce. Máma když to viděla, tak nesouhlasila s tím, abychom to běželi, a přemlouvala hlavně mě, ať běžím dětskou trať. Ale já jsem pořád říkala, že je to hezká trať, a nakonec jsem ji běžela. Pak jsme se rozcvičili a šli jsme na start. Před náma vystartoval Dominik. Era štěkala, jak už chtěla běžet. Trasa vedla nejdřív po rovině, po několika stech metrech jsme přeběhli přes lávku a vraceli jsme se po druhém břehu potoka. V zatáčce těsně před kopcem Era vyběhla z tratě a táta mi pomohl ji vrátit. V tu chvíli pořád běžel s náma, což mě překvapilo, protože jsem myslela, že odpadne dřív. Kopec jsme vyběhly už samy. Táta přeběhl trať, aby mi šel naproti na seběh z kopce do cíle. Nahoře na kopci Era chtěla podběhnout pásku, naštěstí se mi povedlo ji stáhnout zpátky. Pak jsem jednu chvíli nevěděla, kam mám běžet, ale všimla jsem si praporku, tak jsem běžela podle něj. Za chvíli už jsem viděla tátu, jak na nás čeká před seběhem, a když jsme k němu doběhly, Era se s ním chtěla mazlit. Seběhli jsme už s tátou po serpentinách dolů a tam byl cíl. Skončily jsme na druhém místě v čase 8:18 asi minutu a půl za Dominikem, který vyhrál. Hezky jsme si to s Erinkou užily.
Okolo Hradce 19. 9. 2009
Dominik
Letos jsem se rozhodnul, že poběžím trať pro dospělé, která měřila 1,5 km. Bál jsem se hromadného startu, protože loni i předloni jsem spadnul a i během závodu jsem měl několik kolizí. Po startu jsem se skoro divil, že do mě nikdo nenarazil. Běželi jsme po rovince a potom zatočili doleva do mírného kopce. Po ostré zatáčce doprava jsme se blížili k brodu. Viděl jsem ostatní závodníky, jak probíhají vodou, ale já jsem běžel po kraji. O něco později jsme zatočili na cestu s kořeny, takže jsem musel dávat pozor. V tu chvíli jsme běželi na pátém místě a měli jsme za sebou víc než polovinu závodu. Asi 200 metrů před cílem na nás čekal další brod. Původně jsem plánoval, že poběžím vedle přes lávku, ale Kendy se rozhodl trochu se ochladit, takže jsem musel za ním vodou. Do cíle jsme nakonec doběhli na čtvrtém místě v čase 4:41. Kendy skoro celou dobu hezky táhnul a mně se běželo dobře. Moc mě to bavilo a myslím si, že to byl jeden z našich nejlepších canicrossů . Když doběhla i Péťa, šli jsme se vykoupat do rybníka.
Patricie
Chtěla jsem taky běžet dospělou trať. Myslela jsem si, že poběžíme s Dominikem, protože minule běželi všichni dospělí dohromady. Chvilku před startem jsem se ale dozvěděla, že muži a ženy poběží zvlášť. To mě hodně mrzelo, protože jsem se bála, že když Erinka nebude mít před sebou Kendyho, tak nepotáhne. Era viděla, jak Dominik s Kendym dobíhají do cíle, ale když jsme vystartovali, tak pěkně táhla, protože před sebou viděla další psy. Před zatáčkou, která vedla k brodu, jsme byly na třetím místě. Taky jsme to běžely po kraji, takže jsem se nenamočila. Pak jsme znovu zatočily na cestu, kde bylo hodně kořenů, tady jsme tátovi začly utíkat. Chvilku potom jsme s Erou předběhly jednu závodnici. Blížily jsme se k dalšímu brodu. Taky jsem chtěla běžet po můstku, jenže Era mě stáhla do vody. V cílové rovince Era chtěla běžet do rybníka a podběhla pásku. Naštěstí tam byly nějaký holky, který mi pomohly vrátit ji na trať a proběhly jsme cílem na druhém místě v čase 5:54. Era se pak šla ochladit do rybníka.
Pavel
Role brzdiče na mě čekala i v Hradci, jen po zkušenosti v Děčíně jsem si stanovil nižší cíle. Úkol zněl jasně: udržet se s Péťou a Erinkou k brodu, bezpečně je přes něj převést a ohlídat, aby správně trefily na cestu s kořeny a v nejlepším případě zvládnout společně i tu. V týdnu jsem trochu trénoval, na celou trasu to ale stejně nestačilo. K brodu jsme doběhli ještě spolu, přeběhli jsme ho v nejužší části tak, že jsme se ani nenamočili. Na cestě s kořeny už se mi holky začaly vzdalovat. Zpovzdálí jsem pak sledoval, jak předbíhají ještě jeden tým a nakonec dobíhají na druhém místě. Výsledky a fotky zde. Po vyhlášení kategoriíí příchozích jsme se dívali na první kolo hlavních závodů v bikejoringu, scooteru a canicrossu. Poprvé jsme viděli v akci Petra Fochlera společně s Pončou, první kolo se jim povedlo, doběhli na druhémmístě.
Děčín 12. 9. 2009
Dominik
Na náš první letošní canicross jsme jeli do Děčína. Podle propozic dětská trať měřila asi 300 m, tak jsem chtěl běžet v kategorii příchozích dospělých 2,3 km. Po příjezdu jsme zjistili, že pořadatelé přidali další kategorii - děti 9-12 let, na stejné trati jako dospělí - takže 2,3 km. Po odběhnutí dospělých a potom mladších dětí jsme startovali my. Starty byly intervalové po 30 vteřinách a já s Kendym jsme vybíhali jako první. Trať vedla nejdřív z mírného kopce a Kendy vyrazil jako obvykle rychle, takže jsem ho musel trochu brzdit, abych vůbec vydržel až do cíle. Po několika stech metrech jsme doběhli k asfaltce, která vedla do kopce. Na konci téhle cesty měl Kendy potřebu něco přeznačkovat, ale zvládnul to téměř v běhu, takže nás to moc nezdrželo. Ke konci jsem Kendyho musel už docela pobízet, protože když před sebou celou dobu nikoho neviděl, tak už tolik netáhnul. Doběhli jsme v čase 8:35 (asi 3:45/km) a znamenalo to druhé místo. Moc jsme si to užili, byl to pěknej den.
Patricie
Poprvé jsem běžela s Erou. Byl to pro ni úplně první canicross. Zkoušeli jsme to s ní jenom jednou pár dní předtím několik stovek metrů. Cestou do Děčína jsem byla nervózní a přemýšlela jsem, jakou trať mám běžet. Nakonec jsem se rozhodla běžet dvojku se staršími dětmi. Trať v mojí kategorii do 8 let měřila jen 360 metrů. Chvilku před startem už jsem moc nervózní nebyla. S tátou jsme se domlouvali, že poběží pro jistotu vedle mě a kousek před cílem se odpojí. Dominik s Kendym vystartovali a Era chtěla běžet za nima a štěkala. Po 30 vteřinách jsme vyběhli i my. Nejdřív Era pěkně táhla a táta pěkně běžel vedle. Docela brzo nás předbíhal kluk, který startoval za náma a později vyhrál, tak jsme museli uhnout ke kraji. A táta začal zpomalovat. Otáčela jsem se, kde je, a přitom povzbuzovala Eru. Po zatočení do kopce jsme se tátovi víc a víc vzdalovaly. Pak jsme běžely dál a po nějaké době jsem se znovu ohlížela, kde je táta, a nebyl nikde. Era už ke konci moc netahala. Do cíle jsme doběhly v čase 9:22. Řekla jsem mámě, že táta se někde ztratil. Nakonec jsem byla třetí ze sedmi (za Dominikem), byla jsem tam jediná holka.
Příběh utaveného brzdiče
Poté, co se Péťa rozhodla, že půjde delší trať, trochu jsem si oddychl. Tím bylo jasné, že nebudu muset běžet svůj vlastní závod mezi dospělými a jenom si odběhnu v pohodě s Péťou její závod jako brzdič (pojistka pro případ, že by Erinka běžela moc rychle nebo běžela jinam, než má). Spíš z legrace jsem se ještě šel zeptat pořadatelů, jestli brzdič musí doběhnout spolu se závodníkem (kdybych se snad náhodou někde cestou zdržel :-)) - a říkali, že nemusí. Před startem už byla Erinka natěšená a vyrazili jsme pěkně rychle. Zhruba po půl kilometru jsem začínal mít pocit, že pořád běžíme dost rychle a že mě by vyhovovalo spíš trošku pomalejší tempo. Pocit stále sílil a navíc jsem začínal trochu ztrácet. Ještě jsem se utěšoval tím, že až zatočíme na asfaltku, do kopečka holky zase doběhnu. Tato naděje se však ukázala jako neopodstatněná, Péťa s Erinkou se neustále vzdalovaly, až mi nakonec zmizely úplně. Do cílového prostoru jsem se nakonec vrátil nenápadně lesem a dělal jsem, jako že tak to bylo v plánu. Tento poněkud drsnější zážitek mi zjemnilo zjištění, že Péťa to s Erinkou zvládne už i sama. Jo a kdybych běžel v kategorii dospělých, nebyla by to taková nakládačka jako v dětské - děti totiž v Děčíně běhaly fakt rychle (výsledné časy obou kategorií najdete nafotkách).
2008
Canicross Děčín říjen 2008
Dominik
Do Děčína jsme dorazili v pátek večer, šli jsme se prezentovat a potom jsme si prošli trať, která nás čekala.
V sobotu ráno jsem byl nervózní, jako ještě před žádným závodem. Jednak to byla docela velká akce a potom jsem se taky bál pár míst na trati. Celou dobu při rozcvičování se mi chtělo brečet (potom jsem zjistil, že nás nervózních plakajících chlapečků bylo víc). Startovali jsme v 11:32 těsně za kategorií mladších žákyň v půlminutových intervalech. Po startu ze mě nervozita opadla, vyběhli jsme kopec a proběhli tunýlkem pod zámkem, pak přes most a za ním už jsem viděl závodnici, která vybíhala přede mnou. Docela brzo se nám podařilo ji předběhnout. Při míjení další holky došlo k problémům, protože její pes na Kendyho začal vrčet a Kendy vyběhnul z trati, takže jsme se museli trochu vracet a Kendy se pak ještě docela dlouho ohlížel za tím psem dozadu a netáhnul, takže jsme docela dost ztratili. Čekal nás poslední táhlý kopec a dlouhá cílová rovinka. To už Kendy zase běžel pěkně. Po doběhu do cíle jsem se trochu válel a když už jsem mohl vstát, tak jsem zjistil, že jsem si asi něco udělal s pravým lýtkem. Dozvěděl jsem se, že jsme na trati 2 km měli čas 6:25 (průměrná rychlost 18,68 km/h) a že jsme ztratili 12 vteřin na našeho soupeře, mistra Evropy z Belgie Robina. Docela mě mrzelo to zdržení kvůli vrčícímu psovi. Asi za půl hodiny jsem se šel ještě pořádně vyklusat a doufal jsem, že další den už nebudu tak nervózní.
To se sice splnilo, ale v neděli hned po probuzení jsem zjistil, že mě děsně bolí to lýtko a skoro nemůžu chodit. Navíc mě bolely hodně nohy, protože technika při canicrossu je jiná než při běhu bez psa, a protože canicross netrénuju (jenom samotný běh bez Kendyho), bolely mě svaly, které při normálním běhu nepoužívám. Ještě na pokoji jsem několikrát protahoval, částečně to pomohlo, ale to lýtko mě bolelo tak, že jsem si vůbec nebyl jistý, jestli poběžím. Chtěl jsem ale aspoň dokončit závod, tak jsem si říkal, že kdyžtak do cíle nějak dojdu. Při rozcvičování na místě závodu se povedlo to docela rozběhat. Původně jsem myslel, že v přímém souboji při hromadném startu se pokusím snížit nebo úplně vymazat ztrátu z prvního dne, ale protože mě noha bolela dost, nemohli jsme běžet naplno, i když to šlo mnohem líp, než jsem ráno myslel. Přesto se nám dařilo držet se Robina bez většího úsilí, ale naneštěstí na jednom nepřehledném místě Kendy podběhl mantinel a táhnul mě za něj, já jsem spadnul a zamotali jsme se. Tím jsme docela dost ztratili a noha mě pak začala bolet zase trochu víc. Než jsem se zvednul, předběhla nás jedna holka (kategorie mladších žákyň byla zvlášť, ale hromadný start jsme měli společný, protože jsme byli jen dva a holek jenom pět). Pak už jsem do toho úplně nešel, abych si tu nohu třeba nějak nepoškodil a navíc Robin mi stejně při tom mým pádu dost utekl :-). Do cíle jsme přesto doběhli jen 7 vteřin za ním v čase 6:38.
Celkově jsem byl moc spokojenej, byl to teprve náš čtvrtý canicross v životě a první dvoukolový. Navíc Kendy až na pár set metrů, jak na něj vrčel ten pes, celou dobu táhnul hezky a dokonce neměl ani jednu čurací (ani jinou) zastávku.
Patricie
Já jsem neběžela přímo hlavní závod, protože Forsa je ještě mladej a canicross netrénuje a kdoví, kam by se mnou běžel. Byl tam ale závod na 500 m pro příchozí děti do 10 let, kde jsem mohla běžet s tátou a ten řídil Forsíka. Před závodem jsem se rozcvičila a potom jsem se vydala na start. Pak jsme s Forsíkem vystartovali. Byl tam velký, ale krátký kopec a vyběhli jsme ho rychle. Běželi jsme po asfaltu a okolo stromu cestičkou pod prudký kopec. Pak nahoru a po otočce zase dolů. Tam Forsík zpomalil, protože trať nebyla moc označená a on nevěděl, kam má běžet. Po listí jsme se blížili zpátky, naběhli jsme na hodně úzkou cestičku, pak z kopečka a za chvilinku jsme byli v cíli. Čekali jsme na vyhlášení. Nakonec jsem byla šestá asi z třiceti, ale mezi holkama druhá. Dostali jsme medaili a Forsík si hned pochutnal na kostičce, kterou jsme získali jako jednu z cen.
Okolo Hradce 30.8.2008
Po roce jsme opět zavítali na canicross do Hradce Králové. Oproti loňsku jsme tentokrát nastoupili ve třech kategoriích ve skupině příchozích: Péťa s Forsíkem v dětské do 9 let, Dominik v dětské 10-14 let a já mezi dospělými. Můžete si přečíst autentické zážitky jednotlivých účastníků:
Patricie
Po startu jsme byli asi třetí. Za chvíli před námi spadla jedna holčička a já jsem ji musela přeskakovat a dostali jsme se na druhé místo. Pak jsme doběhli k zatáčce a běželi jsme zpátky k cíli. Vedle nás běžela holčička s fenkou borderky. Za chvíli mi to uklouzlo a já jsem spadla, ale zase jsem se zvedla a běžela jsem dál, takže jsme moc neztratili a běželi jsme pořád vedle sebe s tou borderkou. K cíli už zbýval jenom kousek. Proběhli jsme takovým velkým půlkruhem a asi po 20 metrech jsme byli v cíli. Táta běžel se mnou a trochu přidržoval Forsíka. Byli jsme první.
Dominik
Hned potom, co doběhla Péťa, jsme se s Kendym začali chystat na start. Po vyběhnutí na trať jsme se s jedním klukem zamotali do šňůr, on spadnul a já jsem musel přehazovat svoji šňůru přes něj a přes jeho psa. Tím jsme se dost zdrželi a dostali jsme se na předposlední místo. Po chvíli jsme odbočili na cestičku, která vedla trochu z kopce. Pod kopcem se nám záhadně odepnula šňůra a tak jsem ji musel znovu připnout na Kendyho. Mezitím nám všichni utekli. Snažili jsme se ztrátu dohnat a ještě před prudkou zatáčkou zpátky jsme se dostali asi na čtvrté místo. Následoval přeběh úzké železné lávky, kde jsme se zase s jedním klukem zamotali do šňůr a narazili jsme přitom do stromu za lávkou. Zatímco jsme se složitě vymotávali (musel jsem šňůru odepnout a zase připnout), jeden kluk nás předběhl. Do cíle zbývalo asi 200 metrů. Před sebou jsem uviděl 2 zvedající se závodníky, kteří asi taky spadli. Do cíle jsme se blížili ve trojici. Kendy s dalším psem si překřížili šňůry, takže mě to trošku táhlo zpátky, ale přesto se nám podařilo doběhnout na prvním místě.
Pavel
Hned potom, co jsme s Péťou doběhli, jsem šel uložit Forsíka do stínu a dát mu napít. Vzal jsem si od Péti sedák a šel jsem k cíli, kde právě dobíhali Dominik s Kendym. Chvilku po jejich doběhu už jsme museli jít s Kendíkem na start (jednotlivé kategorie šly rychle za sebou). Odstartovali jsme bez kolizí a během prvního půl kilometru jsme se drželi uprostřed startovního pole. Potom ale na Kendyho přišla nejdříve velká a chvilku poté malá potřeba (po doběhu závodu s Dominikem se nestačil ani vyvenčit). Jako slušný pes vždycky zalézá hluboko do křoví, takže než bylo dílo dokonáno, všichni nám utekli tak daleko, že jsme je neviděli a chvíli jsme hledali správnou cestu dál. Potom už šlo všechno dobře, ještě jednou jsme se ptali pořadatelů na správnou cestu, trať jsme měli jen pro sebe a Kendík pěkně táhnul. V dáli jsme uviděli skupinku závodníků, ke které jsme se postupně blížili a nakonec jsme v cíli nebyli poslední. Na rovinu je ovšem třeba říct, že i bez zastávky by to letos na stupně nebylo, konkurence byla hodně kvalitní.
Pořadatelům chceme poděkovat za spoustu pěkných cen, občerstvení pro všechny závodníky a velkou tombolu, kde si výhry odnesla většina zúčastněných. Perfektní v Hradci je, že se běhá v blízkosti rybníka, takže se psi můžou ve vodě krásně ochladit a pohrát si. Trochu rozporuplné pocity mám z hromadných startů v kategoriích pro příchozí. Při hromadných startech hlavně u dětí jsou poměrně časté kolize, ale faktem je, že právě na ty drsnější chvilky a zvládnutí složitých situací během závodu se pak nejvíc vzpomíná.
2007
Naše začátky
Když se Kendymu blížil první rok, pořídili jsme postroj a začali zkoušet. Dříve jsme chodili běhat buď na volno, nebo jen na vodítku. Když jsme to začali zkoušet s postrojem, tak zezačátku nechápal, co má dělat, a běžel vždycky kousek přede mnou, prověšená šňůra se courala po zemi. Běhali jsme tak 3-4 km. Postupně se to zlepšovalo, záblesky tam byly - táhnul třeba prvních 200-300 m, potom i delší kousek… a pak přešel zase do jeho rozverného klusíku, tady se podívám, támhleto si jdu očuchat, ach jo, proč nemůžu běžet támhle do toho křoví? Až jednoho dne se to stalo. Vyběhli jsme jako obvykle, počítám s tím, že po rychlém startu se tempo záhy zvolní - a ono se – nezvolňovalo :-o Kendy vydržel v dobré pohodě celé 3 km, zato já jsem po návratu domů musel žalovat: Ten pes mě snad chtěl Z A B Í T!! Doma měli velkou radost (asi že Kendy už umí táhnout?). Zanedlouho začal zkoušet s Kendym běhat i Dominik. Prvních pár pokusů jsme běželi spolu, Dominik na šňůře, já vedle nich pro jistotu. Kendy běžel rozumně, pěkně jsme se všichni proběhli. Potom Kendymu došlo, že Dominik je výrazně lehčí než já, že ho tolik nebrzdí. Scénář dalších běhů byl jednoduchý: vyrazili jsme všichni jak šílenci, já jsem po 200- 300 metrech už nestačil a jen jsem koukal, jak se ztrácejí za lesíkem. . První závod V sobotu 25. 7. 2007 jsme vyrazili na náš první canicrossový závod. Jeli jsme do Telče, kde v rámci dvoudenních závodů Hafan 007 byl v sobotu večer vložen i canicross pro příchozí. Z propozic to vypadalo, že nejdřív běží dospělí a potom teprve děti, a tak jsem si dělal naději, že nepoběžím (přece bych Dominikovi neunavil tažného psíka :-)). Moje naděje při přihlašování rázem pohasly, protože první na řadě byly dětské kategorie a až po nich dospělí. K radosti zbytku výpravy jsem se tedy přihlásil taky. Délka tratě byla pro mě i pro Dominika stejná, podle propozic 1400 metrů, podle mě trochu kratší. Do startu bylo ještě dost času, vydali jsme se tedy na prohlídku tratě závodu. Startovalo se z náměstí, prvních asi 200 metrů bylo po dlažebních kostkách a trochu z kopce, pak byla prudká zatáčka na cestičku do zámeckého parku, proto jsme se dohodli, že začátek s Dominikem v jeho závodě raději poběžím s ním a budu přidržovat šňůru pro případ nějaké nehody. Zbytek tratě už nebyl tak problematický, většinou po cestičkách v parku a pak po kostkách zpátky na náměstí. Čas závodu nadešel. Startovalo se v minutových intervalech. Dominik s Kendym vyrazili rychle jako vždycky a pokud jsem měl plnit roli bezpečnostní pojistky, musel jsem tempo akceptovat. Šťastně jsme doběhli do parku, kde jsem se odpojil a sledoval v dáli rychle mizející dvojku. Trochu jsem se zresuscitoval a pomalým klusem se vracel na místo startu (a zároveň i cíle). A co nevidím, kluci právě vbíhají do cíle. Museli běžet asi dost rychle :-). Trochu jsem se ještě rozcvičil a chystal se ke svému startu. Kendík byl natěšený na další závod, já už tolik ne. Okamžik startu byl tady a my jsme vyrazili. První část jsme zvládli dobře a záhy jsme byli na pískové cestě v parku. Kendy bravurně proběhl esíčko přes lávku, ale na další křižovatce si to namířil přesně na druhou stranu, než jsme potřebovali. Za chvilku jsme se vymotali z plastového mantinelu a vydali se správným směrem. Kendík se rozhodl pro změnu stylu a začal poskakovat jako malé veselé kůzlátko a neustále se na mě otáčel, co tomu jako říkám. Naštěstí po pár stech metrech, když si všiml dvojice, která vybíhala před námi, začal zase pěkně táhnout a vydrželo mu to až do cíle. Počkali jsme ještě na vyhlášení. Já jsem byl ve své kategorii třetí v čase 4:09, Dominik v dětské druhý v čase 4:10 (táto trochu trénuj! ). Dosažené časy jen ukazují, že trať byla ve skutečnosti kratší (takto by nám vycházela rychlost přes 20 km/h). Za hluboké tmy jsme si ještě jako diváci vychutnali závody hlavních kategorií, které všichni účastníci absolvovali s čelovkami. Byl to zážitek - tma, pak se objevilo světlo, které rychle prosvištělo kolem a zase tma až do dalšího závodníka. Bylo už dost pozdě, když jsme se vraceli domů, ale stálo to za to.
Druhý závod
Týden po závodech v Telči jsme zkusili další canicross, tentokrát v rámci sportovního víkendu v Hradci Králové. Závodilo se v okolí rybníka Biřička na kraji Hradce. Potkali jsme se tu i s Hradečáky Šárkou s Kerýskem, Bořikem a Vladanou s Angískou a Jennynkou. Měli tu s dalšími agiliťáky z Hradce v rámci programu připravenou ukázku agility. Dominik běžel tentokrát kratší trať než já, i když jsme ho přihlásili do starší dětské kategorie pro děti 10-15 let, běželi odhadem tak 600-700 metrů. V kategorii dospělých příchozích se běželo okolo rybníka - necelé dva kilometry. Na rozdíl od Telče se tady v kategoriích pro příchozí startovalo hromadným startem, což, jak se ukázalo, bylo pro průběh závodu docela zásadní. Dětský závod Dominik s Kendíkem vyhráli i přes srážku s cisternou stojící těsně u trati (pěknou fotoreportáž pořídil Bořik a je k vidění na stránkách Hardy Horde -http://www.borderkolie.cz/action.php?action=plugin&name=gallery&&id=68). V závodě dospělých se nám v chumlu závodníků povedlo dobře odstartovat, drželi jsme se na čele startovního pole. Za chvíli Kendíka začali víc zajímat ostatní běžící psíci, nejvíc se mu líbil bílý ovčák (ovčanda ? :-)), který běžel těsně za námi. Ve skupince čtyř párů jsme tak doběhli až na začátek dlouhé cílové rovinky. Zrovna v momentě, kdy už všichni začali finišovat, si Kendík všiml vpravo od nás nachystaného parkůru pro agility a vydal se na inspekci. Záhy jsme srazili část ohrazení (dodatečně se omlouváme:-)) a pak jsme stihli doběhnout alespoň na třetím místě. Pořadatelé měli nachystané opravdu pěkné ceny, a tak jsme získali pro Kendíka mimo jiné i šikovný postroj, obojek a spoustu dobrot. Po závodě jsme se podívali na ukázky agility, potom se pejskové dosyta vyřádili s balónky i ve vodě rybníka. Bylo to opravdu vydařené odpoledne :-)